Magazín

Blog

Zády k válce – na hranici mezi Polskem a Ukrajinou

Ondřej VachekVydáno: 26. 4. 2022 v 12:58 • Rubrika: Blog

Zády k válce – na hranici mezi Polskem a Ukrajinou

Podívejte se na vše, co vlastníte. Na vše, co jste za celý život nasbírali, dostali darem, či nakoupili. A teď to nejdůležitější a nejcennější zabalte do jednoho kufru. Naplňte ho tak plný a těžký, že jej skoro ani nezvednete. Proč? Protože to je teď vše, co vám zůstane. O veškerý další majetek totiž přijdete. Bude buď zničený, spálený, rozkradený, vyhozený do vzduchu, nebo třeba rozstřílený. A ti štastnější takto přijdou pouze o materiální věci. Ti ostatní takto totiž přicházejí i o členy rodiny a přátele. Toto je momentálně děsivá realita Ukrajinců prchajících před ruskou invazí. Mým hlavním cílem této fotoreportáže bylo zachycení alespoň části cesty, kterou miliony uprchlíků musejí v dnešní době absolvovat.

Obsah

Reportáž z hranic mezi Polskem a Ukrajinou | Megapixel

K této cestě jsou uprchlíci prakticky donuceni, pokud se chtějí vyhnout pro nás nepředstavitelnému nebezpečí, či riziku násilné smrti v mnoha podobách. Dnes již osm let trvající válku na Ukrajině jsem dokumentoval i v letech 2018 a 2019. Tyto práce, včetně této poslední reportáže s ještě více fotografiemi, jsou k prohlédnutí v sekci Stories na mém webu. Bohužel pouze v angličtině, neboť drtivá většina mých čtenářů nepochází z naší krásné země. Fotografie však překladatele nepotřebují.

Nejsem si jist, zda se do článku tohoto druhu hodí psát o tom, jakou techniku používám, ale dotazy na ni budou tak, či tak. Tak tu náplast strhněme rychle, ať se můžeme hnout dále. Přes rameno mi visel Fujifilm X-Pro2 s objektivem XF 56 mm f/1,2 R, na zápěstí jsem měl připevněný X-Pro3 osazený XF 27 mm f/2,8 R WR a v kapse mé mikiny byl připraven drobný kompakt X70 s parádním 18,5 mm f/2,8 objektivem.

Reportáž z hranic mezi Polskem a Ukrajinou | Megapixel

Přemyšl

Po příjezdu na nádraží v polské Přemyšli jsem byl mírně zaskočený. Očekával jsem relativní chaos a masy lidí, ale i tak jsem se musel nad celou situací na chvilku pozastavit a pořádně popřemýšlet o dalších krocích. Stanice byla docela dobře organizovaná. Většina prostorů byla konvertována k účelům uprchlíků. Místnosti s možností přespání, oddělení pro matky s dětmi, kuchyně připravující horká jídla, sklad potřebného zboží, či informační okénka. Po stanici se pohybovali dobrovolníci rozdávající jídlo, překládající příchozím nezbytné informace, utěšující děti, nebo například nabízející převoz dále do Evropy.

Celé nádraží bylo chvilkami přeplněné. Doslova hlava na hlavě. Kde nebyl zrovna člověk, vznikla kupa zavazadel, kterou povětšinou hlídal jeden pověřený člen rodiny, zatímco ostatní sháněli lístky, jídlo, či informace.

Nebyl čas ztrácet čas. Zrovna dorazil vlak z ukrajinského Lviva k prasknutí naložený lidmi prchajícími do Evropy. Možností, kam z vlaku pokračovat, měli několik. Na nástupiště 2, nebo 1, či do samotné nádražní budovy. To s sebou neslo potřebu tahat svá těžká zavazadla minimálně po třech schodištích. Jistě jste si z fotografií všimli, že uprchlíci jsou převážně ženy, děti a starší lidé, pro které je toto poněkud obtížné. 

Uprchlíci z Ukrajiny | Megapixel

Svědomí mi nedovolilo nic jiného, než zbytek odpoledne strávit pouhým nošením kufrů, batohů a tašek po schodech nahoru a dolu. Bylo to to nejmenší, co jsem mohl udělat. I ta nejmenší pomoc byla těmito unavenými Ukrajinci vítána s úsměvem. Bod zlomu pro mě nastal, když se mi kolem ramen vrhla žena, které bych hádal kolem šedesáti, možná i více, let. Po mnou opětovaném objetí se nezastavitelně rozplakala. Držela se mě dlouho. Uběhlo pár minut a začala mluvit. Ukrajinština není jazyk, kterým bych uměl mluvit, ale rozumět se mu dá relativně dobře. Povídala o své dceři, která zůstala v Černihivu. Nepochopil jsem však, zda zůstala bojovat, či zda už nežije.

Stanic dobrovolníků zde bylo mnoho. Někteří například při východu z hraniční kontroly rozdávali dětské plenky, hygienické pomůcky, oblečení, deky a podobné nutnosti. Jiní zase dětem dávali hračky, plyšáky, pastelky, omalovánky, či sladkosti. Bylo kouzelné vidět jejich úsměvy, když si mohly vybrat z celé hromady hraček svou oblíbenou. Na moment tak tito dobrovolníci umožnili dětem zapomenout na jejich strašnou situaci a na všechny ty hrůzy, před kterými prchají.

Úžasní lidé, kteří přišli pomáhat z celého světa. Na nádraží v Přemyšli, nebo třeba na hraničním přechodu v Medyce jsem narazil kromě Poláků totiž také na Brity, Iry, Kanaďany, Němce, Američany, Španěly, Egypťany, Sikhy, Izraelce, Číňany a spoustu dalších. Každý přikládá ruku k dílu a jako celek je poznat, že to opravdu funguje. Potkal jsem pak dále i Čechy, kteří se chystali přihlásit k nově založené ukrajinské cizinecké legii. Jeden z nich byl veterán z války v Afghánistánu.

Medyka

Nejvytíženějším hraničním přechodem na ukrajinské západní hranici je právě Medyka. Ze samotného východu z hlavního objektu na polské straně vede několik stovek metrů dlouhá cesta lemovaná stany a přístřešky dobrovolníků, či různých organizací. Nabízejí různé druhy pomoci. Někteří připravují horká jídla, či nápoje. Jiní rozdávají teplé dětské oblečení, nebo například SIM karty s výhodnými tarify. Pár stanů je vyhřívaných a pár jich je zase uzpůsobených k sezení. Spousta stanů je naprosto plná zboží určeného pro příchozí uprchlíky. 

Dobrovolníků jsou na tomto přechodu stovky. Někteří zde žijí už prakticky od začátku války. S jedním irským chlapíkem, který dětem rozdával cukrovou vatu, jsem se dal do řeči. Už tři týdny žije z malého festivalového pop-up stanu. Nebere své pohodlí jako důležité. Dle jeho slov je toto nic oproti tomu, čím si tito lidé procházejí. „Já se kam vrátit mám,” říká.

I zde jsem narazil na lidi, kteří se primárně zaměřili na pobavení dětí. Chlapíci z Červeného kříže, kteří přes výše zmíněnou pěšinu postavili miniaturní fotbalové hřiště, prakticky z každého procházejícího na vteřinku udělají svého spoluhráče v tahu na drobnou branku chráněnou některým z uprchlických dětí. Další úsměvy nejen dětem na tvářích vykouzlují tři izraelští muži v plných klaunských ohozech hrající na různé hudební nástroje. Nebo třeba dívka, která si z ukrajinské vlajky vyrobila superhrdinskou kápi a svým poskakováním s dětmi směrem ke stanu s hranolkami a zpět k rodičům, rozesmála snad každého svého nového kamaráda.

Na konci této průvodní cesty čekají polští vojáci zajišťující organizované plnění autobusů a dalších vozidel mířících do Přemyšle. Autobusy zde jezdí kyvadlově, zdarma a pouze pro ty, kteří je potřebují. Kousek od „nástupiště” stojí klavírník hrající nádhernou muziku, která buď pohladí na duši, nebo dojme k slzám. Celá tato operace funguje prakticky nonstop, dnem i nocí. Stejně jako na nádraží v Přemyšli. Příliv lidí neustává a pomoc je neustále potřeba.

Lviv

Situace na nádraží je velmi odlišná od Přemyšle. Lidí zde čeká mnohonásobně více. Ať už venku na náměstí před stanicí, tak i uvnitř nádražní budovy, nebo třeba v podchodech mezi nástupištěmi. Dobrovolníků je k vidění také výrazně méně. Pár stanů s jídlem a pomocí před stanicí je. Není to však ani zdaleka podobné tomu, co jsem viděl v Polsku. Lidé, včetně dětí, tu často čekají dny i noci, než se vůbec mohou dostat dále. Kdo může, tak se snaží překonat tento dlouhý čas spánkem. Mnohé tváře jsou viditelně zmožené únavou.

Uvnitř samotné stanice je hlavní vstupní hala nacpaná k prasknutí. Každý se znaží zjistit, kdy přijede další vlak, jak se dostat dál, kde přenocovat. Čekárny jsou plné znavených a psychicky vyčerpaných rodin, důchodců a dětí. Někteří měli štěstí a ulovili lavičku, jiní spí na zemi v rohu místnosti. Vojáci ozbrojení útočnými puškami kontrolují náhodné muže, neboť je zde silné riziko ruských zvědů a zahraničních únosců žen.

Podchody vedoucí k nástupištím přetékají davy lidí čekajících na vlak do Polska. Čekací doba může často přesáhnout až 24 hodin, což je pro starší lidi a děti mnohdy nesnesitelné. Ne všichni však míří pouze ven z Ukrajiny. Muži se po úspěšném odeslání rodin do bezpečí vracejí zpět na východ země dále pomáhat, či bojovat. Někdy se ale bohužel zpět do země vracejí i matky s dětmi. Po příjezdu do Polska si totiž uvědomí, že na ně mimo Ukrajinu nikdo a nic nečeká. Nemají venku žádné známé, či rodinu, a tak raději risknou život ve válkou zmítané zemi, než jako uprchlíci.

Do Lviva jsem nejdříve plánoval vyrazit vlakem z Přemyšle a tím samým vlakem se později vrátit zpět. Nechtěl jsem však cestou z Ukrajiny zabírat místo někomu, kdo ho potřebuje mnohem více. Jel jsem tedy vlastním autem. Mohli jsme tak díky tomu ještě s jednou novinářkou z Kanady přivézt krabice léků, kterých je ve Lvivě opravdu potřeba. Tyto léky jsme doručili do speciálního oddělení pro matky s dětmi ve třetím patře Lvivského vlakového nádraží. Jednalo se prakticky o velkou místnost pokrytou matracemi a dekami.

Na samotných nástupištích jsem poprvé v životě musel na krátký okamžik přestat fotografovat, odejít bokem a na chvilku se uklidnit. Není to ani rok, co se nám narodilo miminko a vidět očividně rozrušené a vyděšené děti vystupovat z vlaků, které přijely ze Záporoží, nebo třeba Kramatorsku, se mnou docela silně zametlo. Nic z toho, co se jim děje, si ty děti nezaslouží.

Díky tomu, že jsem přijel vlastním autem, jsem měl možnost několika lidem pomoct od dlouhého čekání na další vlak a tak jsme spolu s pomocí dobrovolníků našli dvě ukrajinské ženy, které potřebovaly odvézt na nádraží do Přemyšle. To mi ale nestačilo, a tak jsem se do Lviva vydal ihned ráno znovu sám, abych měl v autě více místa. Když už můžu pomoct, tak pomůžu.

Přes hranice

Z Přemyšle do Lviva jsou to dvě hodiny autem. Než bude noc, tak bych mohl stihnout minimálně tři cesty tam a zpět. To je dvanáct lidí, kteří nemusejí mrznout ve frontě na vlak. Dorazil jsem ráno prakticky chvíli po konci zákazu vycházení a ihned se u stanice zeptal dobrovolníků na pomoc. „Jedu do Polska a mám v autě čtyři místa. Máte někoho?” Trvalo to nějakou dobu, než našli jednu skupinku, co by se mi do auta vešla a naplnila ho. Dvě ženy z Černihivu Ana se Světlanou a jejich tři děti.

Děcka byla naprosto nadšená, když zjistila, že pojedou autem. Malá Mariana se ve škole učila anglicky, a tak jsme většinu konverzací vedli přes ni. S Anou a Světlanou jsem mluvil kombinací angličtiny, češtiny, ukrajinštiny a ruštiny. Zbytek zajistil Google překladač. Celá cesta byla relativně veselá. Tvrdě jsme však narazili na hranici. Čekání na přechod totiž trvalo skoro osm hodin. Děti to naštěstí zvládaly dobře, ale celé to překazilo můj plán udělat alespoň tři otočky. Byl jsem asi moc optimista.

Ostap, chlapec, kterému nemohlo být ani deset, byl naprosto unešený z faktu, že v Polsku svítí na ulicích lampy. Celý měsíc totiž strávili schováváním se ve tmě ze strachu z bombardování a ostřelování. Po příjezdu na nádraží v Přemyšli jsme jim s pomocí dobrovolníků zajistili jízdenky na ranní vlak a možnost relativně pohodlně přespat. Postele byly volné pouze dvě, které si mezi sebe rozdělily děti. Pár dní po mém návratu do Prahy mi Světlana napsala, že dorazili v bezpečí do Rakouska k příbuzným a že už dlouho neviděla své děti tak šťastné.

Mnohem více fotografií z této cesty je k vidění v mém článku zvaném Zbytečná válka.

Sdílet na


Komentáře k článku

LK

Děkuju Ondro!!

3

Lenka Korčáková, 28. 4. 2022 |Reagovat

FF

Krásné, smutné, úžasné zároveň!
Děkujeme 🤝🏻

2

František Fojtík, 28. 4. 2022 |Reagovat

Ladislav Palát

Skvělá reportáž, děkuji!!!

1

Ladislav Palát, 26. 4. 2022 |Reagovat

Chráněno pomocí reCAPTCHA Tyto stránky jsou chráněny pomocí reCAPTCHA a platí zásady ochrany osobních údajůsmluvní podmínky společnosti Google.