Zaostřeno na náš tým: Padesátikilové tygře mě přišpendlilo ke stromu | Lucia Drietomská

Začalo to psy na sídlišti, kočkami na zahradě, zvířaty v zoo a dospělo až ke lvům, tygrům, vlkům a jiným zvířatům v soukromých chovech. Fotografie zvířat mě uchvacovala už od dětství, ale dlouhou dobu jsem byla jen pozorovatelkou v ústraní. Začalo to v roce 2001, kdy jsem jako malá dostala svého prvního psa, jezevčici Sandy. Otec mi dal filmovou Prakticu L2 a naučil mě základy nastavování času a clony. Když rodiče viděli, že mě to baví, koupili mi malý kompakt Canon PowerShot A510, se kterým jsem se učila fotit na našich sídlištních psech. Až na střední umělecké škole jsem se rozhodla, že svůj zájem prohloubím a převedu i do vážnější praxe. Tak jsem se v roce 2005 dostala k psí fotografii.

V té době nebylo tolik dobrých a kvalitních fotografů jako nyní, a tak jsem si řekla, že bude fajn nadále se učit na sídlištních psech. K mému překvapení měly fotky úspěch a mnozí mi za ně začali platit, abych si mohla pořídit lepší techniku, po které jsem začala pomalu toužit.

Na vysoké škole jsem následně dostala od rodičů svoji první zrcadlovku Nikon D3000. Tady začalo moje „skutečně profesionální focení“ a odrazovým můstkem mi byly flambované lžičky, které jsem fotila v našem kuchyňském dřezu. Profesorovi se natolik líbily, že se rozhodl mi pomáhat a vedl mě ve fotografii tak, abych si více všímala kompozice, světla, detailů apod.

Od něj jsem se dozvěděla, že za mé pěkné fotky může z velké části talent a nikdy nezapomenu na jeho větu: „Lucie, kdybych měl váš talent a vy moji techniku, bylo by to ideální.“ Výsledkem byla bakalářská práce na téma „Fotografie zvířat“ a s ní přišel můj druhý fotoaparát Nikon D7100, protože D3000 mi už nestačil na to, co jsem potřebovala. Abych vás touto historií už tolik nenudila, trochu to popoženu (smích).

D7100 mi pomohl dodat fotkám vyšší kvalitu a v té době (2015) jsem se začala intenzivněji věnovat cvičení na focení zvířat v zoo.

Kromě toho jsem navštěvovala workshopy především tady v Čechách. Po mém prvním workshopu s tygry a dravými ptáky jsem pochopila, že mi už nestačí na zvířecí pohyb ani D7100, a po delším zvažování, zda přejít na full frame, nebo jinou značku, jsem nakonec zůstala u DX formátu a domů přibyl nový pomocník Nikon D500 (2017).

Další rok jsem se nečekaně dostala k Nikonu D850 a kombinace těchto dvou strojů byla unikátní. D850 se Sigmou 105mm ART f/1,4 pro portréty a D500 se 70–200 G2 pro focení pohybu a psích sportů. D500 jsem spolu s Nikonem 200–500 mm využívala i pro focení wildlife, na který se mi bohužel D850 až tak neosvědčil kvůli výraznému šumu na vyšších hodnotách ISO.

Jinak se jako dlouholetá kynoložka intenzivně věnuji focení pejsků a jiných mazlíčků. Když jsem ještě měla svoji věrnou modelku, krátkosrstou kolii Taru, začala jsem s ní pracovat na jednom projektu, kde jsem fotila ji spolu s jinými zvířecími druhy, jako byli tygr, liška, sova, jezevec, rys nebo levhart.

Jak se říká, člověk míní a Pán Bůh mění, a tak jsem po covidu potřebovala i já pořádně nakopnout. Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla pro změnu značky a přechod na bezzrcadlový systém. Téměř po roce vybírání a přebírání veškeré techniky jsem si vybrala Sony Alpha A1 pro její malé rozměry, nízkou hmotnost, výborný eye tracking a rychlé sériové snímání. Proč jsem nezůstala u Nikonu? Možná se zasmějete, ale primární důvod byl, že Z9 měla battery grip a Z8 v té době ještě nebyla. Jelikož mám malé ruce, nevyhovují mi velké stroje s gripy. Druhým podnětem byla široká paleta objektivů i od jiných značek, kterou nabízí právě Sony.

Za dobu, co fotím, jsem našla pro sebe skvělou motivaci, kterou jsou zahraniční soutěže a pravidelná spolupráce s vydavatelstvími. Motivují mě se stále posouvat vpřed ve své tvorbě. Kromě focení je mojí druhou vášní učení o focení. Každý kurz, který vedu, si užívám a nejlepší jsou ty, kde máme i psího modela. Vášeň pro učení mě dovedla k napsání vlastní knihy, která snad spatří světlo světa koncem roku.

A když už jsme u učení, i já se mám pořád co učit. Na závěr se s vámi podělím o jeden zábavný příběh, který mi ukázal, že nemám přeceňovat své schopnosti a i když jste dlouholetý fotograf a vyznáte se v chování zvířat, nepřeceňujte své vlastní schopnosti. I když jsou zvířata odchována v zajetí a zvyklá na lidi, lovecké instinkty neztratila. Jednou mě během focení překvapilo padesátikilové tygří mládě. Připravovala jsem si krásný záběr, avšak moje poloha mě v očích šelmy změnila na něco, na čem se naučí lovit. Mládě mělo asi čtyři měsíce a pobíhalo v zasněženém lese. Potom se schovalo za strom a začalo na mě číhat. Uvědomovala jsem si, že zanedlouho po mně vystartuje, avšak byla jsem předem poučena, jak ho zastavit. Měla jsem se jen postavit a vytáhnout nohu. Na tento signál bylo vycvičené, aby zastavilo. Neodhadla jsem však jeho rychlost, a tak jsem se v poslední chvíli, než na mě skočilo, otočila, abych ochránila techniku. Tygří mládě na mě skočilo a narazilo mě do stromu, který stál za mnou. A v tu chvíli to vypadalo jako nějaký americký sitkom. Ono mě narazilo, avšak za mnou byl strom, do kterého jsem narazila a doslova mě to od něj odpinklo jako tenisový míček. I když to mnozí považují za nemožné, v očích mláděte jsem viděla, že se směje. Tehdy jsem pochopila, že i zvířata mohou být škodolibá a že nikdy nemám s ničím předem počítat. Paradoxně, dnes je právě snímek z tohoto focení mým nejoblíbenějším.

Ve svém arzenálu mám příběhů na celou knihu. Vlk, který si hlídal vlčata, lev, který se mi zakousl do ehm... pozadí..., nebo škodolibá liška, která se mi pokusila rozbít objektiv. Ale to všechno si necháme na příště.
 

Poznejte tvorbu Megapixel týmu:

Zaostřeno na náš tým: Fotografie, na kterou jsem pyšný

Zaostřeno na náš tým: Díky fotce si odpočinu od civilizace, všudypřítomného stresu a spěchu | Tom Kivader

Zaostřeno na náš tým: Fotografie mi pomáhá být přítomný, vnímat krásu každodenních detailů | Jiří Špelda