Recenze Zeiss Otus 100mm f/1,4 ZF.2 pro Nikon

Carl Zeiss se řadí ke špičkám mezi výrobci objektivů. Řada Otus se pak řadí ke špičkám mezi objektivy Carl Zeiss a nyní jsme se dočkali doplnění této prémiové řady se světelností f1,4. Vedle ohniska 28, 55 a 85 mm je tu nyní Otus 100 mm f/1,4.

Kilo a půl železa a skla

Objektiv má klasický zeissovský zvonkový tvar, v tomto případě ale není zdrobnělina na místě, takže spíše zvoncový tvar. Jedná se o pořádného drobečka, osadit totiž DSLR full-framové ohnisko 100 mm světelností f1,4 zabere samo o sobě dost prostoru (mezi 13 a 15 cm podle verze a nasazených krytek).

Pokud navíc použijeme sluneční clonu, bude si objektiv v našich brašnách nárokovat o dalších 5 cm víc. Clona je mimochodem kovová, na vnější straně navazuje plynule na tvar, materiál i barvu, na straně vnitřní je pak nanesena sametka. Bajonet clony klade příjemný odpor a zámek je dost pevný na to, aby nedocházelo (už vzhledem k materiálu) k opotřebení a uvolnění ani po dlouhodobém používání. Koneckonců jde o sklo, které si nepořizujeme na vyzkoušení. Na vnitřní straně této části bajonetu logicky najdeme závit pro filtr, ten jen umocňuje robustnost a pyšní se úctyhodnými 86 mm. Vzhledem k ceně objektivu nebude ale pořizovací cena takového filtru určitě problém.

Rivalita Canon vs. Nikon

Jedinou pohyblivou částí objektivu je ostřící pogumovaný prstenec, který má na starosti manuální ostření. Tím automatickým Otus nedisponuje. O vizuálním přehledu "jak daleko zhruba ostříme" nás informuje výřez v těle objektivu, takže se zde můžeme dočíst, že jsme zaostřili ve škále mezi 1 až 15 metry, pak už přecházíme na nekonečno. To trochu naznačuje, kam tento objektiv kráčí. Otus je totiž tak nějak předurčen hlavně na portrétní a třeba produktovou fotku. Zapotíme se nejen při nošení, ale i při samotném ostření, mezi jedním metrem až nekonečnem protočíme prstenec téměř celý dokola (tedy skoro 360 stupňů). 

Tady se může s verzí pro Canon (Zeiss ji značí ZE) skončit. S bajonetem pro Nikon (Zeiss značí ZF.2) však můžeme pokračovat. U této verze máme možnost manuálního clonění, takže je tu druhá pohyblivá část, a to u samotného kořene objektivu. O vizuální kontakt se pak stará opět výřez s číselnou stupnicí, která není nikterak dlouhá, protože clona pracuje v rozmezí f1,4 až f16. I přes to je ale verze pro Nikon stále kratší o nějaký ten milimetr a lehčí o cca 7 deka. Oba objektivy pak vizuálně upozorňují na své, a to především na kvalitu, kterou naznačuje kombinace matné černé a strohá žlutá čísla. Taková ta nenápadná, citlivě varující kombinace.

Obraz, jen to řízne

Hmotnost je něco kolem 1,4 kg. Na té se vedle kovu z nemalé části podílí i optická soustava, kterou tvoří 14 čoček v 11 skupinách. A za co téhle sestavě skla vděčíme? 

Objektiv jsem testoval v bajonetu Canon, a to díky redukci na sestavě Canon EOS R. A protože dle očekávání dopadlo všechno luxusně a nedostatky byly spíš na sugestivní úrovni, rozhodl jsem se pro bizarnější testování a objektiv zapůjčil kolegovi, který jej (opět pomocí redukce) provětral na středoformátové Fuji GFX 50R . Schopností podání detailu a vykreslení je objektiv předimenzován, bez problémů se tedy popasoval i se středoformátem. Pokud jde o ostrost, ta jde bez úbytku od středu až do nejzazšího rohu, v rozmezí všech clon dokonce i na hodnotách f16. Tam jsem se snažil vsugerovat si alespoň měknutí na základě difrakce (:

Na ostrosti se podvědomě podílí i kontrast, i s tím se Zeiss popral velmi luxusně. V tomto ohledu se Otus nemusí bát ani u menších bratříčků a širších ohnisek, kontrast je plný, místy až tahá za oči. To jsou složky podílející se na kontuře a přechodu. Nežádoucím aspektem v této oblasti je aberace, nicméně ani v tomto ohledu nic, ať jsem se snažil najít sebesilnější kontrast - prostě nic. Osobně mám rád snímky v protisvětle a nijak enormně nebojuji s odlesky a reflexemi, je to taková ta moje trochu chtěná vada, bohužel tady jsem byl silně zklamán - žádný odlesk, žádný duch. Minimální duhový nádech, ze kterého jsem se zaradoval, byl způsoben odleskem od členité plechové plastiky mimo záběr. 
Pokud jde o bokeh, na tom si Zeiss tak trochu zakládá. Otus samozřejmě drží tvar, v poměru zachování kontury bokehu a měkkého přechodu bych se přiklonil spíše k měkčí a nenásilné kontuře - příjemná záležitost.

Ostření

Je zbytečné přepínat na těle AF, anebo jeho jiné modifikace. Otus ostří manuálně, ostatně jak již bylo naznačeno v části „Canon vs. Nikon”. Každý výrobce (a podle použité redukce to nemusí být pouze ZE a ZF.2) se dokáže s manuálním ostřením vypořádat po svém přes zvětšený náhled, u Nikonu lze u klasické DSLR dokoupit speciální matnici, očnici atd. Nejvyužívanější asi u nových přístrojů bude Focus peaking, kdy v případě třeba EOS R asistuje barevná kontura v rovině zaostření. Celkově ze zkušenosti se na MF (ruční ostření) dá velmi rychle zvyknout a pracovat s ním i se znatelným rozdílem v rychlosti. Bylo poměrně zábavné pozorovat zdůrazněný barevný pruh běžící krajinou při ostření. Tahle pomůcka třeba nereaguje stoprocentně na změnu clonového čísla a hloubka zaostření se úplně nemění s clonou, největší přínos ale shledávám na menších clonových číslech, kde je výsledek prostě impozantní. Tady samozřejmě hrozí například proostření, ale při statické fotografii portrétu není problém si na oko zaostřit, při mírně dynamických fotkách to chce sice určité sžití s objektivem, ale tomu se dá poměrně rychle přivyknout. V důsledku jde o to přesné ostření, které máme plně pod kontrolou a je tak nějak celkově intuitivnější.

Když to celé shrneme, zkrátka nic není ponecháno náhodě a v ruce máme maximum někoho, kdo umí. Prostě Otus od Zeisse.