Všichni to známe – balíme se na výlet či expedici, zvažujeme každý gram, když najednou nám oči sjedou na fotovýbavu. Zrcadlovka a dvě, tři skla… Má to 2,5 kg. To je jak jídlo na pět dní. No jo, ale když já bych přece jen ty fotky chtěl... Na dálkové cesty jsem si s sebou vždycky bral (cropovou) zrcadlovku, protože jiná možnost nebyla a ťukal domů SMSky z telefonu s modrým podsvícením displeje. Prostě pravěk.

Jenže věci se změnily...

Zaprvé se na trhu postupně objevily bezzrcadlovky - kompakty s výměnnými objektivy, jejichž obrazový výstup je prostě skvělý. A vlastně ani ty mobily dneska už nefotí špatně. Zrcadlovky jsou pořád těžké jako kráva, ale už se tak často nevztekáme, že by nezaostřily.

Zadruhé se změnily i moje výpravy - začal jsem se vydávat tam, kde vláčet s sebou zrcadlovku skutečně nebyla rozumná volba. Když už jsem se někam vyškrábal, čím dál častěji jsem si uvědomoval, jak mi tam chybí něco, s čím bych fotil.

Loni na podzim jsme se tedy s Megapixelem a českým zastoupením Sony dohodli na spolupráci. Plán zněl jasně - vzít Sony Alpha A7R III ven, do hor, prostě tam, kam vyrážím a vyzkoušet ji v co nejrůznějších situacích. Teorie a parametry jsou jedna věc, když ale máte foťák v ruce a vidíte, jak se chová v reálu, to je věc jiná.

Výchozí situace

Dostal jsem k dispozici Sony Alpha A7R III a klasickou trojici objektivů - "dlouhý, široký a bystrozraký", tedy:

• 70-200 mm, f/4 G OSS
• 16-35 mm, f/4 G OSS
• 85 mm, f/1,8 G

K tomu jsem měl vlastní Sony Alpha A7 II, 24-70 mm, f/4 G a maličký Samyang 35 mm f/2,8. Hra mohla začít.

První dějství - Jeseníky

S touhle akcí jsem zpočátku vůbec nepočítal. Bylo to jedno z těch odpolední, kdy jsem měl po tréninku, ale přece jen bych někam vyrazil. Smog, mlha, sudetské počasí, tři hodiny do setmění. Co když je nahoře hezky? Jeden pohled na webkameru z Červenohorského sedla a bylo jasno. Za hodinu už jsme si to ťapali na Vřesovou studánku a Červenou horu a stálo za to...

Foto: Sony Alpha A7 II

Druhé dějství - Red Bull All In

Sezóna skončila a naskytla se mi možnost vyrazit na vyřazovací OCR (Obstacle Course Races) závod do Oberstdorfu s následným skialpem v Soldenu. To bude super - jak focení závodu, tak skialp.

Organizátor závodu mě nakonec ukecal, ať si to zaběhnu. K překvapení jsem postoupil do semifinále, tam už jsem ale nevyběhl a věnoval se jen focení.

Vyřazovací závod na kola má tu výhodu, že závodníci probíhají pořád stejným místem. Je tedy možné, všechno si dopředu vyzkoušet. Nevýhodou naopak je, že překážky jsou pořád na stejném místě - tedy když je tam stín, tak je tam stín a konstrukci prostě nepřesunete. 

Zvyklý z jiných závodů, kde fotografy pořád někdo vyhání, jsem se snažil chovat nenápadně a nikde se moc nemotat. K mému překvapení se mi ale pořád někdo snažil pomoct. „Pojď sem, tady to budeš mít lepší. Jasně. Ja wohl! A tak dále.“ S tímto vědomím mě trochu mrzí, že jsem si nevylezl na překážku a nepral to tam z vrchu. Mohla to být dobrá perspektiva.

Foto: Sony Alpha A7R III

Třetí dějství - Skialp v Soldenu

Na skialpu si vše nesete s sebou. Kila i gramy navíc se pronesou a skladná technika je velkou výhodou. Mít klasickou DSLR full-frame zrcadlovku, tak si ji sotva vezmu s sebou. Rozhodně bych si vzal maximálně jedno sklo, což by byla v daných podmínkách škoda.

Jako další výhoda se ukázalo velmi snadné ovládání, které jsem zvládl i v palcových rukavicích. Vytáhnout foťák a něco cvaknout nezdrží ani vás, ani skupinu. Stejně tak díky své skladnosti můžete mít Sony Alpha A7R s malým sklem i v přední kapse místo pásů.

Foto: Sony Alpha A7R III 

Čtvrté dějství - Malá Fatra

Tady jsem se vrátil, co se způsobu výletování týče, zhruba o 15 let do minulosti. Spaní v autě na parkovišti, vaření na vařiči, pobyt na kopci od nevidím do nevidím. Prostě punk. Z foťáku tady mám fotku jen jednu - z 800m brdku jménem Vápeč. Na Stohu byl totiž takový „Saigon“, že argumentem, proč raději použít mobil, byla skutečnost, že k vyfocení celé výpravy (včetně fotitele) postačí jedna fotka místo dvou. Na Rozsutci jsem byl rád, že mě to neodfouklo a název Strungový príslop si budu pamatovat hodně dlouho.

Foto: Sony Alpha A7R III 

Páté dějství - Velká Fatra

Tady už výprava byla mnohem větší, delší a počasí lepší. Bylo tak mnohem více příležitostí vyzkoušet různá skla v různých situacích. Nechť promluví fotky samy za sebe…

Foto: Sony Alpha A7R III 

Šesté dějství - Roháče

Plán byl ambiciózní, ale za normálních podmínek proveditelný – přejít na sněžnicích hřeben Roháčů od západu na východ s pár odbočkami na jeden zátah. Odhadovaná doba 24-30 hodin. Jenže... už cestou u Liptovského Mikuláše sněžilo jak v ruským filmu. Když nám během přezouvání a vybalování batohů téměř zapadlo auto, tušili jsme, že to zadarmo nebude. Když jsme se i ve sněžnicích bořili do sněhu po pás a sotva se vyškrábali na Babky (cca 1600 m.n.m.) a na hřeben zbývalo ještě 500 výškových metrů, pochopili jsme, že tady nám pšenka nepokvete.

A taky, že ne. Do rána nahulákal další metr sněhu, lavinovka stoupla z druhého stupně na čtvrtý a ze Slovenska se stalo Rusko. Vypadnout bylo jediné správné rozhodnutí. Nakonec jsme chodili po nižších kopcích, což i tak bylo cvičení hodné zenového mistra, protože dupat celý den stopu rychlostí asi 1,5 km/h a dost se u toho nadřít, to musí mít člověk pevnou vůli, psychickou nemoc nebo oboje.

Foto: Sony Alpha A7R III 

Celkové zhodnocení

Testování Sony Alpha A7R III se nakonec protáhlo na 4 týdny. Za tu dobu jsem na hory vyrazil celkem 6krát. Vlastně jsem si z hor odskočil jen na Vánoce...

Zrcadlovka vs. bezzrcadlovka

Rozdíl mezi mirrorless a DSLR systémem je obrovský. Co se změnilo nejvíc? Především uvažování a přístup. Co se hmotnosti týče, je to sice „jen pár set gramů“, ale je to zásadních pár set gramů. Pokud těchto pár set gramů představuje jídlo na celou akci, nebo set goretexového oblečení, které vás v případě problému zachrání, je to docela dost.

Těchto pár set gramů ovlivňuje také velikost, tedy kam se foťák bezpečně vejde. Na bezzrcadlovky mohu stále nasadit dlouhé velké sklo, ale také na ně mohu nasadit pevné sklo, např. 35 mm, f/2,8,  které váží asi 80 g. Nově ale tento systém (díky malé délce a tloušťce těla) mohu pohodlně a bezpečně uložit třeba do kapsy na popruhu batohu (místo bidonu). Foťák mám tak pořád po ruce, i když jsem třeba na výběhu. Když potřebuju, vyndám ho, cvaknu kámoše, jak bojuje do kopce, schovám do kapsy a valíme dál. To jsou přesně ty situace, kdy pocítíte největší rozdíl - fakt, že daný snímek vůbec vznikne. A vzhledem k tomu, že foťák dělá i to, co chci - spolehlivě ostří, vznikne často i dobrý snímek.

Nejde tedy jen o to, zda si foťák vezmu s sebou či ne. (U DSLR jsem uvažoval, zda ten foťák či objektiv vzít či nikoliv a většinou jsem se rozhodl jej vzít). Jde ale i o to, kam ho dám - pokud je v batohu, nevytahuji ho tak často. Pokud na něj musím mít brašnu, nemohu s ním běžet. Jsou to banální věci, ale ve finále rozhodují o tom, jestli snímek pořídím, nebo ne. Až pak přichází ke slovu kvalita obrazu.

Tady musím říci, že i přes značné snížení rozměrů jsem nepozoroval zhoršení kvality. Dnes končí drtivá většina snímků na webu a Instagramu a jen mizivé procento se dočká tisku. Několik fotek z výletu na Červenohorské sedlo se ale do tisku (A3) dostalo a s kvalitou jsem byl velmi spokojen. Medově jemný bokeh, jako má třeba pevných 200 mm f/2, z toho pochopitelně nedostanete, jenže stavit vedle sebe tyhle dvě skla je jako srovnávat britskou královnu a Miloše Zemana.

Vlastní zkušenost je nade vše

Zkušenost s bezzrcadlovkou Sony Alpha A7R rozptýlila moje obavy a odpověděla mi na většinu zásadních otázek, které si klade každý, kdo je zvyklý na zrcadlovku:

• Co elektronický hledáček, jak se s ním pracuje? Dobře.
• Jaká je obrazová kvalita? Super.
• Je těch pár set gramů takový rozdíl? Ano je.

A jsou tu i další vychytávky a nové funkce. Ať už je to zaostřování na obličeje, nebo právě (ne)úprava expozice hledáčku, nebo detaily jako možnost nabíjení přes micro USB. Díky tomu mohu foťák nabít z powerbanky, stejně jako ostatní vybavení na hory.

Do budoucna neočekávám, že se dočkáme situace, kdy „zrcadlovky vrací úder“. Ty budou dle mého názoru čím dál více vykázány tam, kde hmotnost a velikost nehraje roli. Naopak bych čekal postupně čím dál větší konkurenci od fotomobilů - více malých objektivů může nahradit jeden větší, vzrůstající výkon procesorů a rozlišení čipů si s tím poradí. Focení s mobilem je ale kapitola sama o sobě. Mobil (Sony Xperia XZ2 Compact) jsem měl u sebe prakticky vždy a schválně jsem jím pořizoval referenční snímky. Často jsem to cvaknul dobře, ale je to prostě loterie. Foťák to není, kontrolu nad tím nemáte a hůř se s tím manipuluje a ostří.

Foto: Sony Xperia XZ2 Compact

 

Pavel Paloncý

• Narodil se v Kroměříži, pracuje jako překladatel, fotograf a příležitostný reportér na volné noze
• Vystudoval MFF UK v Praze, obor Fyzika povrchů a ionizovaných prostředí
• Věnuje se především horským ultraběhům, orientačnímu běhu, horskému kolu, rogainingu nebo nejlépe všemu dohromady – závodům v adventure race, multisportu a různým přírodním vícebojům.

V dětství krátce okusil různé sporty – baseball, judo, plavání, stolní tenis... až začal dělat orientační běh. Místo toho, aby svůj běh zrychlil, tak jej začal prodlužovat. A tak jako 18letý dokončil v roce 2003 MČR v extrémním závodě – Jesenického Tvrďáka, a tím to začalo. Přišel horský orientační běh, rogaining, v roce 2006 i adventure racing. Tomuto sportu propadl, protože závody nabízí množství disciplín, trvají i několik dní a člověk při nich prý zažije situace, které by si normálně ani nedokázal představit. Hned v roce 2006 poprvé závodil za reprezentační tým ČR a od té doby závodil v mnoha týmech. V závodním ohledu byl průlomový rok 2011, kdy závodil v různých mezinárodních týmech ve vzdálených a odlehlých končinách (Chile, Brazílie, Čína). Tyto závody prokládá vlastními výpravami a akcemi.

Mezi jeho největší úspěchy patří 1. místo a traťový rekord v závodě The Spine Race (430 km sólo nonstop v Anglii) v letech 2014 a 2015.

Chcete vidět více fotek ze závodů a cest? Sledujte Pavla na Facebooku nebo Instagramu!